PRAHA - Energicky odmítá, když je nazývána legendou nebo třešničkou na dortu. Ale jak jinak označit Dagmar Hazdrovou, jejíž hlas už roky každý den doprovází desetitisíce Pražanů cestou do práce nebo do škol?

/KDOPAK TO MLUVÍ/ V rámci seriálu Informačního portálu Vlčoun.cz se seznamte s hlasatelkou Dagmar Hazdrovou...

Setkání s Dagmar Hazdrovou bylo velmi příjemné (19. května 2015, Filip Vlček).

Když jsem řekl jméno Dagmar Hazdrová, mí přátelé ani netušili, kdo to je a jen pokrčili rameny. Když jsem ale tohle jméno vyřkl před kamarády, kteří se alespoň okrajově zajímají o dopravu, věděli přesně, která bije. A když jsem jim řekl, že jsem si v rámci rozjíždějícího se projektu pro Informační portál Vlčoun.cz splnil svoje dlouholeté přání a s paní Hazdrovou jsem se setkal, záviděli všichni. A že je co závidět!

Paní Dagmar Hazdrová vzpomíná, že mikrofon držívala v ruce už od raného dětství, když na náměstí recitovala verše nebo zpívala koledy u Stromu republiky, či na Strahově doprovázela v roce 1948 říkankami Jana Seeháka půvabná sletová cvičení těch nejmenších sokolíků. Ovšem, že se také stane hlasem nejen pražské hromadné dopravy, to ji tehdy vůbec nenapadlo, a netušila ani, že se jako cvičenka na Strahov znovu za vice než 50 let vrátí a opět bude moderovat všechny tři porevoluční všesokolské slety...

Paní Hazdrová, jaká jste byla ve škole?
Byla jsem uťápnutá šprtka. Číst jsem začala už jako pětiletá a knížky jsem si vybírala především podle ilustrací. Uchvátil mne Ferda Mravenec, ale mou první knížkou byla Babička, vydaná v předminulém století, ozdobená úžasně dramatickými rytinami. Takže když např. začala bouřka, dost jsem šílela při představě, že mi možná do okna čučí chudinka Viktorka (smích). Do školy jsem šla v necelých šesti letech, přesně 1. září 1939, tedy v den, kdy začala 2. světová válka.

Jaký jste měla oblíbený předmět?
Nejoblíbenějšími předměty byla čeština, dějepis a zpěv. Tohle všechno jsem dobře využila, neboť jsem nadšeně účinkovala v městském amatérském divadle a pěveckém sboru. Zajímavé, že první poválečné hry (strašně moc vlastenecké), byly převážně ve verších, a také písňový repertoár byl převážně o lásce k naší zemi. Myslím, že mne to hodně ovlivnilo. Pocitově v nás dlouho přetrvávala válka, protože tíha lidských osudů doléhala I na nás, děti, válcované po léta agresivně halasnou němčinou. A tak jsme pak všichni o to jásavěji zpívali česky cokoli, moc rádi a vlastně všude. Je mi hodně líto, že dnešní děti už pomalu ani neznají naše nádherné národní písně, v tom vidím veliký dluh rozhlasu, a když zpívají hymnu, je to bída, jak ten žalostný sbor kníká falešně.

A jaký jste naopak nemusela?
Můj neoblíbený předmět? Matematika, uf uf. Ale my jsme měli na gymnáziu skvělé kantory. Byli nejen vzdělaní a nesmírně kultivovaní, ale taky neobyčejně stateční. Nezapomeňte, že jsme společně prožívali Únor 48 a brzy pak I politické procesy. K maturitě jsme např. neměli otázku Karel Čapek.To byl zakázaný autor. Náš matikář se po válce vrátil z koncentráku a velmi se snažil něco nám do hlaviček nacpat. U mne však jeho úsilí rozhodně nebylo úměrné výsledku, nicméně uznal, že by se na maturitním vysvědčení vedle tří jedniček ta čtyřka z matiky moc nevyjímala, takže když jsem mu (ráda) odpřísáhla, že nikdy, opravdu nikdy se matematikou nebudu zabývat, dostala jsem protekční trojku. K maturitě jsem si odskočila z několikaměsíčního pobytu v nemocnici, a v té době mi zemřel I můj milovaný otec, má jistota a bezpečí. Jen jsem žasla, jak se náš život náhle parádně bortí. Někdy mám pocit, že to byl právě můj táta, kdo mi do života poslal místo sebe dalšího osudového muže, mého budoucího manžela.

Její vzpomínání na začátky v rádiu bylo autentické (19. května 2015, Filip Vlček).

Jak jste se tedy vlastně dostala k rozhlasu?
Po externím studiu jazyků a umrtvujícím zaměstnání, kde jsem v ČKD do češtiny překládala technickou dokumentaci, jsem od té šedi unikla konkurzem. Rozhlas uveřejnil v roce 1961 výzvu, že hledá hlasatelku ve věku do 27 let, a ačkoli mně už v té době bylo 29, prohlásila jsem, že na ten konkurz rozhodně půjdu, a že ho, já děsná trémistka, taky vyhraju. I stalo se. Ostatně, pan Coelho ve své knize Alchymista píše, že pokud si člověk něco velmi vroucně přeje, celý vesmír se spojí, aby mu jeho přání splnil. Asi mne tam nahoře slyšeli...

Pamatujete si na svůj první vstup?
Samozřejmě! Četla jsem zprávy, ale nejdřív je logicky předtočili,a já to pak, ó hrůzo, musela poslouchat, málem jsem lezla pod koberec. Ostatně, ony ty zprávy byly dost žalostné I co do obsahu. Budovali jsme, sváděli boj o zrno, bitvu o zlato zelené I černé, zasloužilé dojičky soutěžily o nadojené litry, zasloužilé tkadleny tkaly na dvou, na třech, ale I na osmi stavech a horníci kutali a těžili.

Jak dlouho jste tam působila?
Jako hlasatelka od roku 1961 do roku 1969, a to v Hradci Králové, kam mého muže přidělili po promoci umístěnkou do ČKD. Královéhradecké rozhlasové studio se přirozeně podílelo I na celostátním vysílání, a protože jsem u odborné poroty dva roky po sobě zvítězila mezi třinácti studii jako nejlepší, nabídli mi v Praze zprvu externí spolupráci a později pak trvalý úvazek. Jako máma jsem se velmi snažila nedělat nic na úkor dětí, takže jsme po dohodě můj nástup do Prahy odložili na 1. září 1968.

Přišla okupace, takže co jste dělala potom, když jste se do Prahy nedostala?
Do srpna 68 jsme byli všichni jako omámení. Doslova jsme hořeli nadějí a naplno vychutnávali do té doby nepoznanou svobodu slova. Do noci jsme poslouchali chytré debaty v rádiu I televizi, četli necenzurované noviny a vedli nekonečné řeči, jak bude konečně všechno nádherné, a jaké je to štěstí dožít se toho, že bude líp. Můj muž si to nemyslel, zlobil se, jak hloupě, naivně a příliš halasně vykřikujeme do světa, co jen jsme to za pašáky a místo tiché, ale o to usilovnější práce jen zbytečně dráždíme medvěda. No a medvěd se rozmáchl a bacil. Ještě v noci 21.8. před druhou ráno jsem utíkala k mikrofonu a non stop, bez vystřídání u něj setrvala do soboty. Všichni jsme jeli naplno, všichni, nejen pracovníci rozhlasu. Národ se semknul a já pochopila onen pojem 'lidé dobré vůle'. Dodnes si však tu a tam kolem srpnového výročí načechrává své zbobtnalé ego pár jedinců se spasitelským syndromem, v touze barvitě demonstrovat své individuální hrdinství. Ne ne, všichni jsme usilovali. Kde bychom byli bez neznámých pracovníků spojů? Bylo by nás slyšet například bez techniků, kteří vinuli kabely Rusům pod nosem až na Hrad? Jídlo nám lidé nosili, informace přinášeli, okupanty posílali opačným směrem... Většinu studií, a jako první to pražské, se podařilo umlčet brzy. Nám, neumlčeným královéhradeckým, poskytla své vlny a vysílací frekvence mnichovská Svobodná Evropa a zprávy o dění tak bylo slyšet až v Africe. Však to pak soudruzi zúročili. V Rudém právu nás označili za 'Komando zelených baretů s centrálou v Mnichově'. Pak přišly prověrky a vyhazovy a mně jakožto bezpartijní naznačili, že mohu zůstat, pokud projevím patřičnou lítost a udělám sebekritiku. Jenže já měla děti v pubertě, takže jsem komisi řekla: Jak mám svým dětem tvrdit, že smrad voní? Co by si o mně pomyslely? Vyvedli mne tedy drsně z místnosti a bzučák u rozhlasové branky jsem pak mohla použít až po dvaceti letech...

Dagmar Hazdrová v Praze hlásí v tramvajích i autobusech (19. května 2015, Filip Vlček).

Co jste dělala potom?
První dva roky po vyhazovu jsme marně sháněli jakoukoli manuální práci, kádrováci si nás vychutnávali a horlivě respektovali interní instrukci 'pravičáky nepřijímat'. Nikdy jsem však do té doby nepoznala tolik dobrých a laskavých lidí. Pod cizím jménem jsem za honorář rozepisovala texty, překládala technickou dokumentaci, solidarita lidí byla neuvěřitelná. A taky blízcí přátelé 'nutně potřebovali', abych jim upletla svetr, rukavice, či šálu a nosili za to našim dětem 'vitamínové pytle', a dokonce I pomeranče, když byly. Jednou pronesla naše třináctiletá dcera větu, na kterou nikdy nezapomenu. "Jé, to je ale prima, vždyť my nemít kamarády, tak letos ani nepoznáme, jak chutná ovoce a zelenina!" A další z Renatiných vět, na kterou nemůžu zapomenout, je "Můžeš mi vysvětlit, kdo je víc vinen? Ten, kdo lidem lidskou důstojnost bere, nebo ten, co si ji nechá vzít?"

Ale vraťme se k rádiu. Je to asi ohraná otázka, ale nedá mi to se nezeptat. Pamatujete si nějaké své přebrebty?
Ó jé, jakpak ne. V Havlíčkově Brodě byly kdysi Pletařské závody K. H. Borovského. Měla jsem manžela Karla a říkala jsem mu zdrobnělinou, načež jsem ve zprávách suverénně ohlásila Pletařské závody Karlíčka Havlíčka Borovského (smích). Také jsem měla potíže s pracovníky v hornictví. No schválně, řekněte pěkně nahlas: HAVÍŘI ZE ŽACLÉŘE! Soustředila jsem se a řekla to správně, jenže ti chudáci pak podle mne vytěžili sto patnáct 'UN TUHLÍ navíc'. (smích)

Co vás na práci hlasatelky vlastně tak zaujalo? Člověk si myslí, že odříkáte text a máte hotovo.
Pracovat v téhle profesi znamená být rozhlasákem navždycky. Jakmile člověka přitáhne mikrofon, vznikne těžká závislost, a ta není léčitelná. Je to zkrátka láska na celý život. Mně se o rozhlase dodnes zdá, já pořád vysílám! Pokaždé sice v jiné kulise, a bohužel pokaždé jde o děj katastrofický. Buď nemám brýle, nebo tam není mikrofon, či nedodali zprávy a už svítí červená... To se vždycky probudím celá vyděšená a do rána už neusnu. A hodně byste se divil, jak potřebná je pro hlasatele příprava a jak nezbytné je v téhle profesi neustrnout. Vězte, že na první poslech poznám, zda je 'mluvec' vzdělaný, či má své šuple na švindl a jen povrchně a řemeslně machruje. A například ty neustále bitvy o vteřiny! Třeba při kolumbovském výročí vysílala stanice Vltava v přímém přenosu oslavy postupně ze 7 zemí světa a já měla k dispozici české překlady na dálnopisných roličkách, to znamená bez háčků a čárek - a četla jsem to 6 hodin bez přípravy. Jak známo, náš jazyk je košatý, takže český text byl proti originálu nepoměrně delší, ale museli jsme se vejít. Vyšlo to, a bez kiksu. Pravda, tohle bylo mimořádné, ale ono je většinou pořád něco. Z toho téměř nepřetržitého napětí jsme vypouštěli páru humorem. Stačilo, když někdo ve vedlejší místnosti připlácl obličej na sklo okénka a obrátil oči v sloup. Ostatně, mým kolegům vtipálkům fantazie nechyběla. Kolikrát jen jsem kráčela k domovu a v tašce nesla ulomenou nohu z křesílka, litinový popelník nebo vyřazený telefon.

Spolupracujete s rozhlasem I dnes?
Spolupracuji externě s Českou televizí. Začalo to tam docela zajímavě. Před lety mi do rádia zavolal muž a sdělil, že Česká televize hledá mladé perspektivní hlasy a že by tedy měli zájem o spolupráci. Odpověděla jsem sarkasticky, že tenhle vtípek se pánům opravdu, ale opravdu nepovedl a zavěsila jsem. Po chvíli mi Ivan Vaňous z České televize zavolal znovu a ujistil mne, že opravdu, ale opravdu nevtipkuje a ujistil mne, že mých 60 let se na mém projevu nepozná. A tak jsem přes 20 let četla komentáře k zahraničním přírodním snímkům, namlouvala portréty slavných osobností, I naučné a vzdělávací cykly. Letos v dubnu vysílala televize hodinový dokument BBC o populární televizní jeptišce, sestře Wendy, jíž jsem celá blažená propůjčila svůj hlas.

Namluvila přes čtyři tisíce zastávek (19. května 2015, Filip Vlček).

Jak jste se vlastně dostala do tolika tramvají, autobusů a trolejbusů?
Oni taky nejspíš poslouchali rádio a tak mi nabídli spolupráci. Natočili pracovní snímek s třemi kandidáty a natočené hodnotili venku za zavřenými dveřmi autobusu. Jelikož shledali, že mne je z těch tří nejlíp slyšet, už dál nehledali a nechali si mne. Bohužel, nemohu nijak zasahovat do textů pokud jde o formulaci, své požadavky zadává výhradně zákazník, takže často jen skřípu zuby nad topornou zdeúřední češtinou některých zadavatelů.

Říkala jste, že hlásíte už přes 20 let. Kolik jste už namluvila zastávek, a jak vlastně takové natáčení probíhá?
Namluvila jsem už přes čtyři tisíce zastávek, ale Praha se dále rozrůstá. Jednotlivé segmenty natáčíme jako skládanku, jako puzzle, čili samostatně říkám číslovky, samostatně zastávky a pan technik to pak vše sestavuje do větných celků. Proto je důležité držet hlas v jedné úrovni, aby to sedělo. Když Prahu v roce 2002 zasáhla povodeň, nebyl na to nikdo připravený a nezbylo než sestavovat improvizovaná hlášení jen z vlastních dostupných materiálů. Poslouchat to bylo utrpení, protože každá stanice v té jedné větě byla intonovaná do tečky, ačkoli věta pokračovala dál. Hlášení byla ohavná stejně jako byl ohavný onen čas. Dostávala jsem spoustu vyčítavých I urážlivých anonymů a než došlo k nápravě, všude jsem raději chodila pěšky, protože jsem těžce nesla, jak I v tramvajích se lidé bouří.

Přetáčeli jste ještě něco?
Museli jsme přemluvit zastávku Kloboučnická, neboť technik usekl při přetáčení z matrice dlouhé 'a' a lidé si opět stěžovali. Však já se na sebe v duchu taky často zlobím, proto se snažím neposlouchat.

Víte, kde váš hlas k cestujícím promlouvá? Máte nějaký vlastní přehled?
Vím, že hlásím autobusové stanice v Beskydech, Jeseníkách I tady v Praze a v Ústí nad Labem, hlášení pro nevidomé na českých poštách a v některých kulturních institucích, někde jsou pokyny ve vlacích bez průvodčího. Kdysi jsem natočila také ozvučení trolejbusů tramvají v Liberci a Jablonci a také v Hradci Králové, ale to před časem smazali. Konkretní přehled nemám, jen si vzpomínám, jakou z toho měl můj muž legraci a s chutí parafrázoval starý komunistický vtip z brežněvské éry. "To je zajímavý, jedu tramvají a slyším tě, přestoupím na autobus a ty na mne mluvíš. Vlezu do vlaku - a koho neslyším? Pustím si rádio a ty čteš zprávy. Vždyť já bych se bál otevřít I konzervu"! (smích)

Ze začátku Dagmar Hazdrovou rušil její vlastní hlas (19. května 2015, Filip Vlček).

Jaký byl Váš první kontakt s rozhlasem?
Odpověď Dagmar Hazdrové na tuto otázku najdete ve videu na facebookové stránce Vlčoun.cz (přímý odkaz ZDE).

Jak reagovali vaši známí a příbuzní na to, že budete hlásit zastávky v Praze?
Oni to netušili, proč bych jim to říkala? Ale krásně mi bylo, když můj tehdy dvouletý vnouček Kubík, úžasný pozorovatel, náhle ukázal na reproduktor a zvolal "Áááááá, babička z kuabičky!" Reagují také slepci, bezpečně mne poznávají, když jim pomáhám nastoupit, a rovněž mé spolužáky to nepřestalo bavit a dodnes povykují, že "chodec má přednost před tramvají".

Jezdíte pražskou dopravou? Vnímáte svůj hlas?
Městskou dopravou jezdím, ale snažím se svůj hlas nevnímat. Snáším to stejně špatně jako fotografování. Jednu vzpomínku ale mám hned z prvního dne, kdy ony hlásiče nainstalovali. Po noční službě jsem před šestou hodinou naskočila do prázdné tramvaje, a jako obvykle jsem času využívala k meditaci. Po chvíli mne však něco vyrušilo, jenže v tramvaji seděl kromě mne jen jeden dřímající flamendr. Znovu jsem se tedy ponořila do meditace - a opět vytržení. Až napotřetí jsem si uvědomila, že mne z hlásiče ruší můj vlastní hlas.

Jak hodnotíte hlášení svých kolegů, třeba v metru?
Když slyším Tomáše Černého na céčku nebo Světlanu Lavičkovou na áčku, všechno se ve mně rozsvítí, vnímám je opravdu velmi silně. Mám je moc ráda, jsou to mí bývalí kolegové a navíc opravdoví profíci. Potkávat je takhle je pro mne radost. A navíc mám vůči Tomíkovi, svému andělu strážnému, nesplatitelný dluh. Obětavě mne zachraňoval, když jsem sváděla vyčerpávající bitvy se svým tehdejším nepřítelem - počítačem a usilovně se pokoušela vydolovat z té potvory lstivé zprávy do vysílání. On zmáčknul, pousmál se, podal a já uháněla číst. Mohu mít tedy své vysílací sny pozitivně laděné?

Hlas Dagmar Hazdrové můžete slýchat také v autobusech (19. května 2015, Filip Vlček).

Co považujete za nejvyšší metu ve svém životě?
Předpokládám, že máte na mysli život hlasatelský. Jednoznačně Pražské jaro. Velkolepý hudební svátek, protože jsem měla štěstí prožívat ho několikrát ne jenom jako posluchačka. Být 'u toho' bylo prostě vzrušující a nezapomenutelné. S nejlepší šéfkou, jakou je vůbec možné mít, vzdělanou a vzácnou Haničkou Maškovou, jsme protrhly doménu mužů a uváděly koncerty s mikrofonem v ruce. Byla jsem šťastná i díky tomu, že jsem si mohla průvodní texty připravovat sama, takže jsem prolézala archivy a pídila se po informacích v touze, najít o autoru či o díle něco nového, co by posluchače zaujalo. Živě si vybavuji - my jsme totiž s manželem Jaro navštěvovali už od studentských let - jak jsem se ve Smetanově síni v prostoru na stání zbožně dívala do rozsvícených oken hlasatelny ve 4. poschodí a sledovala ten ruch. Kdeže by mne tehdy napadlo, že mne kdy potká takové štěstí a já odtud budu moci taky vysílat? Nevím, zda lze jako metu označit Srpen 1968, sled osudových událostí, jež tak silně poznamenaly celý národ, a ovlivnily rovněž osudy celé naší rodiny, neboť ho fatálně vychýlily docela jiným směrem.

Myslím si, že neřeknu nic tajného, když prozradím, že už jste v důchodu. Určitě tedy máte plno času, jak tedy trávíte svůj volný čas?
Volný čas - co to je? Vůbec nemám volný čas. Jsem poměrně snaživá a milující matka, teta a babička, chodím taky na různé vzdělávací semináře a kurzy, na výstavy, do divadel a na koncerty, mám řadu skvělých přátel, a nejen v Praze, čili I vandruju, ráda čtu, pletu a proháním počítač, zkrátka, čas je mi proklatě krátký. Ale za každý den děkuji, tak jak jsme děkovávali ve dvou, dokud žil ještě můj muž.

Fenoménem dnešní doby jsou sociální sítě. Říká se, že kdo nemá facebook, jako by ani nebyl. Co vy a facebook a co vy a sociální sítě?
Profil na facebooku nemám, neměla jsem a nebudu mít! Na sociálních sítích mi vadí hulvátov I anonymita, za kterou se skrývají frustrovaní jedinci a jen plácají. Žije se tam, zdá se mi, povrchně, nepřirozeně, ulítle. Ono ostatně všechno je teď nastavené na výkon a na úspěch, na rychlá řešení, skoro každý je pod tlakem a kdekdo chce co nejrychlejší peníze. Jsme zkrátka přespříliš ve hmotě. Nikomu to neříkejte, ale já hodně sázím na dnešní male děti, věřím, že právě ony posunou budoucí vývoj k lepšímu. Tak dlouhá léta žijeme v nenávisti, není už konečně na čase mít rád?

Jak vnímáte používání zkratek?
Připouštím, že jsou nezbytné, ale často mi přijdou poněkud matoucí. Víc se zaměřuji na rodnou řeč. Náš jazyk nesmírně miluju a ctím, takže jistě tušíte, že poslední léta hodně trpím. Můj kamarád Láďa, režisér, poměrně dost hodnotil můj jazykový cit a prohlašoval, že naši generaci nepochybně vychoval k úctě čas války, to, že se tady tak halasně muselo němčit. Ale nejvíc nám dala skvělá, báječná paní profesorka češtiny, dodávám já. A taky jsme neustále četli, nebyla televize, nebyly mobily. Myslíte, že se znovu dočkáme kultivace jazyka? Mám poblíž Kolína nad Rýnem kamarádku, žije tam od září 68, ale česky mluví dokonale, ba primo krásně. Je jí líto, jak se náš jazyk proměnil, jak zhrubl a poztrácel svou milou barevnost. Proč třeba poslanec říká ‘vydiskutovat’, proč se máme ‘usjednotit’, co znamená ‘já tohle nedám’, odkud se vzala 'nefotbalovost' nebo 'týmovost',jak může být něco 'bramborovější'?

Cítíte, že nějaké hlášení v městské hromadné dopravě chybí?
Teoreticky bych se přimlouvala, kdyby to nebylo tak trapné, za výzvu ke slušnosti a k větší ohleduplnosti. Jenže na to, aby mladí pustili sednout budoucí maminky nebo staré lidi, by měli mladí přijít sami a nečekat, až jim to někdo nadiriguje.

Rozhovor, i o MHD, jsme vydali v nezkrácené verzi (19. května 2015, Filip Vlček).