ČESKÁ REPUBLIKA - Proč pomáhat neosobním organizacím, když je možné pomoci konkrétním lidem ve vlastním okolí? Odborové organizace DOSIA před lety rozjely projekt, do kterého se zapojují lidé se srdcem na správném místě.

/ROZHOVOR/ O projektu hovořili předseda ZO OS DOSIA Autobusy Kačerov Stanislav Brož a předseda odborů ústeckého DP Jan Hampejs…

Předání vybraných peněz vždy doprovází slzy a dojetí (2019, archiv Stanislava Brože).

Dobrý den, pánové. Jak a čím to tehdy začalo?
Stanislav Brož: V roce 2016 jsme se s Honzou bavili a rozhodli jsme se, že nemá cenu dělat něco pro zavedené kluby a charitativní společnosti, protože ty dostávají dotace od státu. Řekli jsme si, že budeme pomáhat konkrétnímu človíčku, kterému předáme výsledek celého půlročního snažení.
Jan Hampejs: Shodou okolností za mnou tehdy přišel František Novák (řidič trolejbusu v Ústí nad Labem – poznámka redakce) a říká, že má postiženou vnučku a zda bychom jako odbory nedokázali pomoct. V tu chvíli mne napadlo tuhle situaci využít pro start projektu. Pár dnů na to jsme měli plenární schůzi Odborového svazu DOSIA, kde jsme tuhle myšlenku se Standou odprezentovali a následně ji také plénum odhlasovalo. Tohle se dá považovat za ten prvotní impuls rozjezdu.

Jak vzpomínáte na první akci?
Stanislav Brož: První akce se dělala pro Klub nemocných cystickou fibrózou. Absurdní na této nemoci je, že všichni nemocní vědí, že do třiceti let zemřou, a proto žijí svůj život naplno. Na ně jsme vybrali 46 tisíc korun. Následovala Adélka z Ústí nad Labem s vrozeným Aicardiho syndromem (poruchou nervového systému – poznámka redakce), na kterou se vybralo 68 tisíc korun. Potom jsme podpořili Vojtu z Ostravy postiženého absolutní hluchotou, který dostal řádově 82 tisíc korun včetně částky vybrané na fotbalovém turnaji. A letos jsme na Radečka postiženého různými poruchami vývoje, kde nejhorším byla těžká epilepsie vybrali 111 tisíc 811 korun, které byly vybrány díky odborovým organizacím odborového svazu DOSIA napříč celou republikou.

Na Radečka se vybralo téměř neskutečných 112 tisíc korun (2019, archiv Stanislava Brože).

Ta částka neskutečně stoupá. Čím si to vysvětlujete?
Jan Hampejs: Projekt je určitě zaujal. Zúčastní se ho stejní lidé, ale průběžně přibývají další noví. Hlavně je to o psychické podpoře a o věcech. Lidé jsou schopní poskytnout například do tomboly nebo aukce řadu zajímavých předmětů. Dokáže nás to ještě víc stmelit. 
Stanislav Brož: Musím připomenout takový úsměvný příběh. Letos jsme dostali do aukce třílitrový rum, u kterého jsem vyhlásil vyvolávací cenu. Prakticky ihned se ze sálu ozvalo 'tři tisíce'! Nikdo už tuhle cenu nenavýšil. Majitel třílitrového rumu, kterým je muž z Frýdku-Místku, se následně nechal slyšet, že tuhle lahev poskytne znovu do další aukce. Když jsem se z aukce pak vracel, tak jsem se zastavil v jedné hospůdce, kde jsem se dal do řeči s majitelem. A ten mi do další aukce poskytl dvou a půl litrovou lahev fernetu.

Když už jste to naťukli, pamatujete si v dražbě nějaký další kuriózní předmět?
Stanislav Brož: Ano, kolegyně z Olomouce přinesla dřevěnou tramvaj. Tu chtěla vydražit paní ředitelka pro klub nemocných cystickou fibrózou, ale bohužel byla limitována pětistovkou, zatímco kolegové ji trumfli a vydražili ji za 800 korun. Ale ten kolega, který tu tramvaj vyhrál, pak paní ředitelku dostal, protože ji tu tramvaj dal. Vzpomínám si také na obraz pojmenovaný jako Poslední pomoc pro podnikatele. Jde o obraz se zeleným pozadím, na kterém je oprátka, skobička, obálka na poslední vůli a tužka. Tenhle obraz byl minulý rok vydražen za 700 korun. Letos se nám ale do aukce vrátil znovu s tím, že si to paní rozmyslela a podnikat raději nebude… (smích)
Jan Hampejs: Jsou tam ale další rarity, jako například hodinky, nové mobilní telefony, bezdrátová sluchátka. Určitou raritou v letošním roce byla mimo jiné i zrcadlovka ještě na klasické fotofilmy. Pořizovací cena ve své době byla deset tisíc korun, a já ji letos koupil za dva tisíce. Nejde ale přitom o to, za kolik se vydraží, ale spíše o těch zajímavých příbězích jednotlivých předmětů.

Jedna z nástěnek na pomoc Radečkovi (2019, archiv Stanislava Brože).

Jsou draženy nějaké věci, které připomínají konkrétní dítě, kterému pomáháte?
Jan Hampejs: Letos se podařilo zajistit vína s etiketou strážného anděla. A o ta vína byl obrovský boj. Lidi nezajímalo, co je uvnitř za druh vína, ale že mají víno s originální etiketou. Ke každému projektu jsou vyrobena originální trička s názvem a logem charitativní akce. Tato trička nám zdarma vyrábí sponzor, a to Reklamní agentura Rhino Praha. Trika používají pořadatelé na různých akcích a ostatní se vydraží pro dotyčného jedince.

Kolik odborových organizací je do projektu zapojeno, respektive kolik jich přispívá?
Stanislav Brož: Jde o odborové organizace při Odborovém svazu DOSIA napříč republikou. Vyjmenovávat je by bylo vcelku sáhodlouhé, i když by si to jednotlivé odborové organizace určitě zasloužily. Nicméně jde přibližně o tři desítky odborových organizací napříč republikou, a Odborový svaz DOSIA jako takový.
Jan Hampejs: Právě díky vysoké účasti je rok od roku čím dál tím dražba zajímavější a zároveň těžší získat draženou cenu.
Stanislav Brož: Honza to řekl špatně. Rok od roku je to dražší a dražší… (smích)

První společná akce pro Klub nemocných cystickou fibrózou (2016, archiv Stanislava Brože).

Utkvěla vám v paměti nějaká situace, která vás chytila za srdce a na kterou nezapomenete?
Stanislav Brož: Na tuto otázku nejde odpovědět jednou větou. Všechny pořádané akce měly něco do sebe. Například maminka ani dědeček Adélky z Ústí nad Labem chtěli poděkovat, ale skrz hrdlo díky dojetí nedostali ani hlásku. Vojtu z Ostravy se nám podařilo rozbrečet. A maminka Radečka si po zjištění, kolik jsme vybrali, zničila make-up, jak plakala dojetím…
Jan Hampejs: Mohu jen souhlasit. Vždy se koukám těmto lidem do očí, kde vidím tu nepopsatelnou obrovskou radost a nevěřícnost, že je něco takového možné. Nedá se to popsat. A hlavně je to nefalšované. Jsou to emoce. Ve finále vidí, že po půlroční práci předáváme jasné výsledky, na kterých se podílí super lidi…

Udržujete se s rodiči dětí v kontaktu?
Stanislav Brož: Jsem neustále v kontaktu s Vojtou z Ostravy, kterého mám dokonce jako přítele na facebooku, a komunikuju s maminkou Radečka. Ta plánuje, že by se se mnou a mojí ženou chtěla někdy setkat. Tak snad to třeba vyjde. Nejsem v kontaktu s maminkou ani dědečkem z Ústí nad Labem, to přenechávám Honzovi.
Jan Hampejs: S dědečkem Adélky jsme ve stálém kontaktu, a to i přesto, že je již na zasloužilém důchodovém odpočinku.

Odborový svaz ke každé aukci vyrábí upomínkové předměty (2019, archiv Stanislava Brože).

Máte nějakou zpětnou vazbu od lidí, kteří se akce zúčastní? Slýcháte třeba od někoho, že děláte dobrou práci?
Jan Hampejs: Dobrá práce tam vyznívá, ale já se tomu bráním. Ta sláva patří všem, kdo se toho účastní. Já na projektu sice nechám kus svého života i kus svého srdce. Ale jde o týmovou práci všech odborových organizací, které jsou v Odborovém svazu DOSIA. Jsou to super lidi, kterých si vážím.

Projekt končí nebo zdárně pokračuje? Respektive co bude dál?
Stanislav Brož: V žádném případě nekončíme, ba naopak! Pokračujeme dál. Tentokrát jsme vybrali pětiletou Adélku z Prahy. Je to nádherná holčička, ale v červnu ji selhalo srdíčko, do kterého lékaři voperovali strojek, který převzal funkci levé komory. Dne 9. října bylo Adélce transplantováno nové srdíčko a Adélka se pomalu vrací do života. Bude to ale běh na dlouhou trať. Následující půlrok, až do června příštího roku, bude patřit jí a pochopitelně také její rodičům.

Co byste vzkázal těm, kteří se projektu jakkoli zúčastnili a pomohli?
Stanislav Brož: Určitě jim děkuji. Děkuji všem, kteří projekt podporují a nebyli ke svým kolegům lhostejní. Děkuji všem, kteří ve finále dokázali předat určité nemalé množství peněz. Jde o týmovou práci lidí, kterým nejde o to, že budou někde jmenovaní. Jde jim o to, že dokáží dělat všechno pro to, aby usnadnili život konkrétnímu člověku. Všichni mají velké srdce, a to je to nejdůležitější.
Jan Hampejs: Jsme přesvědčeni, že odbory dělají i to, z jakého důvodu byly zřízeny. Mít odbory a být v odborech má obrovský smysl.

Stando a Honzo, děkuji vám za rozhovor!

Před dvěma lety se pomáhalo Adélce (2017, archiv Stanislava Brože).