ZLÍN - Červený trolejbus s červenou vlečkou projíždí o prázdninách každou neděli třikrát za odpoledne trasu mezi Zlínem a Otrokovicemi. Zejména jízda ve vlečce je pro mnohé cestující skutečnou atrakcí.

/ROZHOVOR/ Ti starší vzpomínají na své mládí, mladší zase objevují něco zcela nového, říká letní průvodčí Alena Vaníčková...

Účetní Alena Vašíčková (23. července 2017, DSZO Vojtěch Cekota).

I když byla v dopravním podniku funkce průvodčích dávno zrušena, historická vlečka potřebuje při provozu s cestujícími nějakou obsluhu a dohled. Pro prázdninové jízdy se této profese se zájmem ujala Alena Vaníčková, která jinak pracuje v Dopravní společnosti Zlín - Otrokovice jako účetní. Vojtěch Cekota z dopravní společnosti ji proto vyzpovídal a zeptal se jí na první zkušenosti.

Vy už vlečky za trolejbusy mezi Zlínem a Otrokovicemi z reálného provozu, který skončil v polovině sedmdesátých let, nemůžete pamatovat…
Jako dvouletá nebo tříletá jsem ještě zažila vlečky u autobusů ČSAD, když jsem jezdila k dědovi do Štípy. Líbilo se mi to. A když teď při jízdách historického trolejbusu vznikla potřeba obsadit pozici průvodčí ve vlečce, ráda jsem této nabídky využila a užívám si toho.

Ve vlečce dbá o bezpečnost cestujících (23. července 2017, DSZO Vojtěch Cekota).

Kdo dnes převážně nastupuje do vlečky historické soupravy?
Dost často přijdou babička s dědou a přivedou s sebou vnoučátko. Nebo pamětníci, kteří ve vlečce jako děti jezdili a rádi si to zopakují. Ale nastupují i mladší lidé, kteří historický trolejbus s vlečkou uviděli až na zastávce a řekli si, že to zkusí a že budou mít zážitek. Zeptají se, jestli jim tu platí běžná jízdenka, a užívají si původně neplánovanou atrakci. Zaznamenala jsem zde také cílené výlety celých rodin nebo skupinek cestujících, kteří jeli například z Otrokovic do Zlína a později odpoledne se vraceli zpátky opět naší historickou soupravou.

Jak udržujete kontakt s řidičem trolejbusu?
Máme domluveny tři signály. Jedno stisknutí tlačítka znamená, že chce některý cestující ve vlečce na nejbližší zastávce vystoupit. Dvojí stisknutí signalizuje, že po výstupu a nástupu cestujících jsou dveře vlečky opět zavřeny a vůz se může rozjet. A pět stisknutí rychle za sebou představuje nouzový signál vyzývající řidiče k co nejrychlejšímu zastavení. Ten jsem zatím ale nepoužila. Kromě toho má řidič za volantem i já ve vlečce ještě vysílačku, takže bychom v případě potřeby spolu mohli komunikovat také hlasově.

Usměvavá účetní ve vlečce trolejbusu (23. července 2017, DSZO Vojtěch Cekota).

Trolejbusy s vlečkou jezdívaly do poloviny sedmdesátých let minulého století na tehdejší lince D ze Zlína do Otrokovic a zpět. Pomáhaly zvětšit přepravní kapacitu MHD, aby se zvládly velké přepravní nároky na páteřní trase mezi oběma městy, když ještě neexistovaly kloubové trolejbusy. Jak se žilo průvodčím ve vlečkách ve skutečném provozu v tehdejší době, na to si nyní zavzpomínala bývalá průvodčí a později i řidička, která si od roku 2000 užívá důchodu, Marie Mívaltová.

"Do Zlína jsem přišla v roce 1966 ještě jako svobodná na inzerát dopravního podniku, který tehdy nabíral průvodčí. Hned jsem získala i ubytování přímo v budově sídla svého nového zaměstnavatele," řekla. K dopravním prostředkům měla vztah od mládí. Řidičský průkaz získala již v 17 letech a jezdila na skútru. A také měla ráda kontakt s lidmi. Práce průvodčí se jí proto velmi zalíbila a zůstala u ní až do roku 1975, kdy byla tato profese u dopravního podniku rušena. Rozšířila si potom řidičské oprávnění i na trolejbus a pracovala v dopravním podniku jako řidička až do odchodu do důchodu.

Samotná zrenovovaná vlečka (23. července 2017, DSZO Vojtěch Cekota).

"Líbilo se mi dělat průvodčí ve voze i ve vlečce. Bylo mi to jedno. Na této práci mne těšil neustálý kontakt s lidmi. Turnusové služby a časné ranní vstávání – tomu jsme se museli přizpůsobit. I můj manžel pracoval v dopravním podniku. Dost často jsem jezdívala noční služby, abych se mohla přes den starat o dceru. Ve vlečce jsme vozívali většinou děti. Když byly menší, tak v doprovodu rodičů, jinak cestovali vlečkou hlavně školáci," dodala.

Potvrdila také, že ve vlečce to mnohem víc házelo než v trolejbusu, v létě v nich bývalo velké horko, v zimě chladno. Zpočátku vlečky neměly vytápění. Později se do vleček doplnilo naftové topení, ale pak to uvnitř hodně zapáchalo naftou. Někteří cestující si zase stěžovali, že jim teplo příliš silně sálá na nohy.

Alena Vaníčková s jednou z cestujících (23. července 2017, DSZO Vojtěch Cekota).

Protože byla jízda ve vlečce méně pohodlná, starší průvodčí o službu v nich neměly zájem a častěji bývaly do vleček zařazovány věkově mladší pracovnice. Nejhorší bývalo cestování s opilými lidmi, což se ale vždy s řidičem dalo prý vyřešit. "Opilci bývali spíš otravní. Vysílačky ve vozech tenkrát nebyly, ale na konečných i na některých nácestných stanicích bývaly umístěny v uzavřených kovových boxech, ke kterým jsme měli univerzální klíč, telefonní přístroje," podotkla Marie Mívaltová, bývalá průvodčí a řidička trolejbusu s tím, že vztahy mezi zaměstnanci bývaly celkově velmi kamarádské.

Historický trolejbus Škoda 9Tr s vlečkou Jelcz PO 1E jezdí o prázdninách každou neděli odpoledne na lince 6 mezi konečnými stanicemi Jižní Svahy-Kocanda a Otrokovice-železniční stanice. Historická souprava zastavuje na všech zastávkách a platí v ní běžný tarif městské dopravy.

Svézt se s ní můžete každou neděli (23. července 2017, DSZO Vojtěch Cekota).