OPAVA - To nejhorší, co může potkat řidiče na silnicích, je žena za volantem. Že se tohle pravidlo mění v obyčejný mýtus dokazuje Marie Mitorajová. Řidička autobusu společnosti TQM doufá, že své cestující bude vozit až do důchodu.

/ROZHOVOR/ Cestující, které vozí na přidělených linkách, ji berou jako členku rodiny. Ve firmě by ale ráda otevřela otázku ženských uniforem...

Marie Mitorajová na točně v Loděnicích (9. června 2018, Filip Vlček).

Je pátek ráno, v Bolaticích nastupuji do žlutého autobusu linky číslo 254 mířící do Opavy a za volantem se mne na cílovou zastávku dotazuje Marie Mitorajová. Je jednou z pěti řidiček, která boří mýty o neschopných ženách za volantem. Cestou, kdy projíždí Opavsko téměř křížem krážem, vypráví o tom, jak se dostala k řízení autobusu, co jí třeba zaskočilo ale i to, co by se mohlo změnit, aby se jí pracovalo ještě lépe.

Paní Mitorajová, jak Vás napadlo změnit povolání a stát se řidičkou?
Před pár lety jsem jezdila do Ostravy, kde jsem pracovala v bance a ranním spojem se mnou jezdila také kamarádka. A ačkoli jsme si povídaly s řidičem, já víc šoféra pozorovala, než poslouchala ji. A tehdy se mi v hlavě zrodila myšlenka změnit povolání. V práci jsem si po dohodě s vedením snížila pracovní úvazek, abych mohla začít chodit do autoškoly. Chvíli jsem se rozhodovala mezi společností Arriva Morava nebo TQM. Nicméně jsem musela zvládnout náročnou operaci, abych byla v pořádku. Krátce po ní mě kontaktoval ředitel osobní dopravy v TQM, pan Michal Scholz a ptal se, jestli můj zájem stále trvá. Překvapil mě tento zájem a i proto jsem se rozhodla pro TQM. Lákal mě i hezký, nový vozový park. Poslední co mě přesvědčilo, byla nabídka TQM o úhradě nákladů spojených se zajištěním řidičského oprávnění a profesního průkazu v jejich režii.

A měla jste stále zájem?
Ano, už začátkem května 2016 jsem byla na zdravotní prohlídce a psychotestech. Dokonce jsem si kvůli trvající práci v Ostravě domluvila, zda bych mohla autoškolu dělat v Ostravě, což mi opět bylo ze strany TQM zajištěno. Přeci jen pro řidičku autobusu je tam hustší provoz, člověk se naučí jezdit také v prostředí s tramvajovou dopravu a s větším počtem lidí.

Vlídný úsměv na Marii Mitorajové najdete téměř vždy (9. června 2018, Filip Vlček).

Jak vzpomínáte na psychotesty? Jsou prý docela náročné...
Byly náročné na soustředění a uvažování. Základem je ale dobře se vyspat, ráno vstát, nasnídat se, na nic si nehrát, zůstat sám sebou a jít do toho. Trvaly celé dopoledne, byly vyčerpávající, ale zvládla jsem je. Lektorka mi výsledky okomentovala, že na Ferrari to není, ale na autobus je to perfektní (smích).

Psychotesty i autoškolou jste prošla úspěšně, mohla jste tedy vyrazit na linku.
Ano. V době mého nástupu se konala dlouhodobá výluka na železniční trati mezi Opavou a Krnovem, tak mne zatím nasměrovali na náhradní autobusovou dopravu.. Za den to byly celkem čtyři jízdy. Vzpomínám si, že první jízdu jel kolega Péťa a říká mi: „První jízdu se budeš dívat, druhou si taky zajedu já a Ty pojedeš až tu třetí.“ A dopadlo to tak, že jsem jela už tu druhou. Já už jsem se těšila, až budu sedět za tím volantem. Po směně pak přišel ale šok, když se mě nadřízený zeptal, jestli zvládnu jet následující den sama. Krnov jsem téměř vůbec neznala, spoléhala jsem na svou paměť i na cestující, že mi v případě nutnosti poradí. A nakonec si pamatuji jen jediný problém. V Holasovicích jsem zastavovala na první autobusové zastávce a zezadu se ozvalo: „Až ta další.“ (smích) Během těchto měsíců nám nováčkům zaměstnavatel zajistil jízdy a školení na ostravském Polygonu s různými nástrahami, které nás mohou na cestách potkat, jako např. smyky, vodní skluz atd. Byla to velmi dobrá a cenná zkušenost a já si jí moc vážím. Smyk je nebezpečná záležitost a jsem moc ráda, že jsem si toto mohla s autobusem vyzkoušet.

Co se dělo po ukončení výluky?
Náhradu za vlaky jsem jezdila od září až do Vánoc 2016. Až potom jsem teprve šla do zácviku na jednotlivé linky. A to bylo také dost náročné. Každý den jiná linka, jiný řidič a jiný autobus, k tomu sníh s náledím. Ráno tma a vesnice, ve kterých jsem nikdy nebyla.
Občas jsem se doma raději dívala i na satelitní mapy, abych věděla, jak to v dané obci vypadá.

Autobus TQM linky 246 v Hořejších Kunčicích. S Marií (9. června 2018, Filip Vlček).

Jak na Vás reagují cestující a jak Vás berou?
Myslím si, že mne berou jako členku rodiny. Soudím podle reakcí, kdy se třeba vrátím po dovolené a ráno mě cestující vítají s úsměvem a se slovy „Jé, už jste se nám vrátila.“ To potěší. Lidé si na mě zvykli. Vzpomínám si ale, že když jsem začínala jezdit, tak v Hradci nad Moravicí nastoupila žena a udivila se: „Jé, žena za volantem, neměla bych mít helmu?“ Tak jsem se na ni usmála a zeptala se: „Proč, je vám snad zima?“ (smích). I teď po téměř dvou letech někteří reagují s 'otevřenou pusou' nebo s úsměvem. Nicméně být ženou za volantem má občas i výhody. V koloně nebo při výjezdu z vedlejší na hlavní. Stačí úsměv nebo zamávání a ejhle, dají mi přednost :-)))

A co kolegové muži? Přeci jen ti mají u TQM stále monopol.
Nastupovala jsem v pořadí jako druhá žena (nyní je u TQM již pět žen – poznámka redakce) a když jsem poprvé vešla na zdržovnu, byla ve mně malá dušička. Můj nástup do firmy mne stál zápisné v podobě pořádné dávky tvarohových buchet, ale rozhodně nelituji. Také po celou dobu mého zácviku, tedy cca 4 týdny, kdy řidiče-začátečníka doprovází instruktor-zkušený řidič, mi kolegové pomáhali, jak se dalo. Dnes mne berou jako rovnocenného parťáka. Starší a zkušenější kolegové mi nabídli tykání, čeho si vážím. Můžu za nimi přijít s jakýmkoli dotazem, jsou ochotní pomoci a poradit a zvykli si i na to, že o přestávkách třeba vytáhnu pletení.

Marie MITORAJOVÁ (řidička autobusu)...
...se narodila v roce 1972 v Ostravě, žije v Kobeřicích na Opavsku.
...u společnosti TQM holding pracuje od léta 2016 jako řidička autobusu.
...má 2 syny Josefa a Jana a manžela Josefa.
...zpívá v dechové kapele Hlučíňanka, ráda plete a pečuje o zahradu.

Marii Mitorajovou práce baví, což je vidět každou minutou (9. června 2018, Filip Vlček).

V jednom českém filmu se říká: "Neber úplatky, neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš." Z osobní praxe vím, že to v některých situacích dost dobře nejde. Co Vy a pomyslné úplatky, třeba ze zahrádky?
Občas dostanu jablko nebo třeba mentolový bonbon. Ale vzpomínám si, že na Vánoce jsem jela pravidelnou odpolední linku do Domoradovic a jely se mnou dvě starší dámy, které se mnou občas jezdí.A když nastupovaly, tak mi daly Studentskou pečeť, že prý jsem milá, dobře jezdím a že to od nich mám jako vánoční dárek. To mne hodně potěšilo. Nedávno se mi zase stalo, že jsem našla v autobuse ODISku. V dnešní době je jednoduché zkusit jejího majitele najít přes mocný facebook, napsala jsem mu a za chvíli už mi psal, že si ji vyzvedne. A taky mi přinesl čokoládu. Je to milé a potěší to.

U TQM pracujete přes rok a půl. Už na Vás přišla pochvala?
Ano, jednou na TQM přišla pochvala, která mě moc potěšila. Jedna cestující nevěděla, kterou linkou má jet a v kolik a odkud jí to jede, a proto jsem jí poradila, navedla na informační tabule s odjezdy autobusů a popřála šťastný dojezd do cíle. A někdo, kdo seděl v autobuse a celé to viděl, na mě napsal pochvalu. Snažím se být profesionál za každé situace. A lidé to snad tak i vnímají.

Zastanou se Vás třeba cestující v případě nějakých sporů?
Stalo se mi, že na Zámeckém okruhu nastoupil pán. Špatně chodil a v autobuse pořád stál. Měl asi špatnou náladu, požádala jsem ho proto, aby si v zájmu jeho bezpečnosti sedl. Přeci jen zatáčky jsou někdy trošku ostřejší. On na mne začal křičet, že on je zdravý a že může stát třeba i na hlavě. To ho pak mírnili i cestující v autobuse s tím, že mám pravdu a ať si sedne. To co mi trochu vadí je, když si někdo, kdo je evidentně nemocný, nachlazený sedne na přední sedadlo..pak to chce chladnou hlavu a úsměv na tváři.

A když Marie zrovna neřídí, tak zpívá v kapele Hlučíňanka (9. června 2018, Filip Vlček).

Jak jste vnímala pojem 'řidička' dříve a jak nyní, když sama za volant autobusu usedáte prakticky dennodenně?
V rámci Arrivy byla řidička, kterou jsem nějakou dobu sledovala a vždycky jsem jí obdivovala. Vídávala jsem jí s třínápravovým patnáctimetrovým autobusem na lince číslo 68 do Šilheřovic a po očku sledovala. A teď, když sedím za volantem autobusu, tak vnímám ty reakce. Od mladých lidí nebo starších lidí je to spíše „Proboha, ženská“. Ale střední vrstva mne jako řidičku bere v pohodě. Všimla jsem si, že přibývají řidičky i tady v Opavě u Městského dopravního podniku Opava. Jsem ráda...

Je něco, co Vám na práci vadí?
Ne, že by mi něco vadilo, spíš bych ráda otevřela diskusi na téma uniforem. Je nás pět žen, ale nosíme mužské uniformy. Ráda bych, aby byla podtržena naše ženskost. Ženu zvýrazňuje třeba halenka či pěkný šátek, sukně a to u nás zatím nemáme. Ale třeba se to časem změní :-) Ráda přispěju i svými nápady, pokud bude zájem.

Jste ochotná se podílet na přípravě uniforem, před chvílí jste říkala, že ráda pletete. Jak vlastně trávíte volný čas, když zaklapnete dveře autobusu?
Mám ráda spoustu věcí. Přednostně jsem žena, takže mám domácnost se třemi chlapy. Před pár lety jsem se dala na kytičky, takže zvelebuji i naší zahradu. Můj dlouholetý koníček je také zpěv a moderování koncertů dechové Kapely Hlučíňanka. A když mi zbude ještě trocha toho volného času, ráda pletu, peču a vařím, občas si ráda zajdu na nějaký koncert. Relaxovat ale dokážu třeba i u úklidu, kdy si pustím i metal. To mi pak jde práce pěkně od ruky. V poslední době mám ráda kolo, brusle, takže buď lední nebo i kolečkové. Miluji procházky, takže dovolená je směrována na České hory, které jsou krásné a je kam jezdit.

Na svých cestách potkává kolegy na každém 'rohu' (9. června 2018, Filip Vlček).

Co nemáte ráda?
Nemám ráda faleš a pomluvy. Jsem člověk, který když se mu něco nelíbí, tak to řeknu přímo a na rovinu, takže totéž uvítám od druhých vůči mně.

Máte své životní moto?
Selským rozumem světa dobudem. To je moje moto už hodně let a snažím se ho používat i v praxi. Můj bratr ho měl před třiceti lety na maturitní stužce a mě se natolik zalíbilo, že jsem si ho vzala k srdci. A také se mi líbí 'Kdo chce, hledá způsoby a kdo nechce, hledá důvody'.

Měnila byste práci? Jak dlouho si myslíte, že budete pracovat jako řidička autobusu?
Práci bych neměnila, jsem spíše konzervativní člověk. A navíc mne to baví. A jak dlouho bych chtěl jako řidička pracovat? Stačí, když řeknu, že bych tu chtěla vydržet až do důchodu? Spočítala jsem si, že to bude už za chvíli, na důchod mi vznikne nárok v roce 2037.

Děkuji za rozhovor a přeji Vám hodně ujetých kilometrů bez nehod!

A její motto? Selským rozumem světa dobudem :-) (9. června 2018, Filip Vlček).